Tíží vás smutek? A kdy jste naposledy plakali?

Jsou různé druhy smutku. Třeba náhlý, který často přijde po nějaké vážné události nebo ztrátě.

A pak může být smutek plíživý, který se vám vkrade do duše pomalu a nenápadně. Nemluvím o depresi, která vás spoutá, ochromí a vy nemůžete dělat nic. Mluvím o tom, když začnete ztrácet postupně radost ze života. Možná to znáte...

Když to, co vás do té doby bavilo, vás najednou už nějak nebaví. Vtipy vám už tak vtipné nepřipadají, legrační filmy vás nebaví sledovat. Když barvy tak nějak blednou a slunce už nesvítí tak jasně. Když se někdo směje, zasmějte se možná také, ale už to není od srdce. A začne vám být tak nějak těžko. Ne od žaludku, ale tak celkově. Občas si povzdychnete a máte pocit, že nerozumíte sami sobě a že ani ostatní vám nerozumí. Jako by vám na srdci ležel balvan.

I já jsem to dotáhla až k tomu, že mi bylo stále tak nějak... divně. Nic moc mě netěšilo. Zdravotní problémy se kupily. A tak jsem byla zase jednou na konzultaci u své homeopatky Marie a ta se mě zeptala: "A Báro, kdy jsi naposledy plakala?"

Řekla jsem, že ani nevím, že v poslední době moc nepláču. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu zapomněla plakat!! Ono taky nebylo kdy a u koho se vyplakat. Jako dítě jsem plakala  snadno a často, ale život se se mnou nemazlil a bylo potřeba jít pořád dopředu, ať se děje cokoliv. Aspoň tehdy jsem si to myslela. Jenže to neznamenalo, že věci, které mě tížily nebo mi ubližovaly, zmizely.

A tak mi Marie nabídla náruč, a já mohla vyplakat všechny slzy, které jsem do té doby v sobě zadržovala. Takových slz!! Tolik bolesti, žalu, smutku, nesplněných snů, osamělých nocí, zklamání, výčitek a kdoví čeho!

Pak jsem Marii plakal po čase v náručí ještě jednou a ještě víc. Byla tam tenkrát jen pro mě a držela mě, dokud se všechno neodplavilo pryč.

Jak je pláč důležitý

Víte, jsme citlivé bytosti. Někdo víc, někdo méně, ale hypersenzitivita s sebou nese určitou křehkost. Ale pokud jste někdy cítili smutek a potřebovali jste plakat, pak to nejlepší, co se vám může stát, je, že najdete náruč, kde byste se mohli bezpečně vyplakat. Pustit všechen smutek pryč, nechat odplavit slzami všechno, co vás trápí. Když vás někdo drží tak dlouho, než vypláčete všechno, co bylo potřeba.

Pro někoho je pláč prostě způsob psychohygieny. Procítit, propusti, ozdravit co bylo potřeba.

Jak zjistíte, že už jste vyplakali všechno?

Když vaše slzy přejdou do hlasitého smíchu.

Když se můžete toho druhého pustit a říct děkuju, aniž byste cokoliv dalšího museli vysvětlovat.

Když se vám usadí úsměv na rtech a vydrží vám tam i další dny.

Když zase zjistíte, že slunce svítí, nebe je modré, tráva zelená, kytky voní a ptáci... ptáci umí zpívat. A vy vlastně taky, i když třeba jen potichu, sami pro sebe.

Když se zamilujete do všech kapek deště, které vám naprší do dlaně.

Když se podíváte do zrcadla a řeknete si: "Ahoj, tak jsem zase tady. Vítej zpátky!".

A jak to mám se smutkem teď?

Schopnost spontánně plakat a nezadržovat slzy se mi vrátila až nedávno, když jsem se přestěhovala na nové místo a od minulosti jsem se hodně odřízla. A až letos jsem si celý hojivý proces připustila uvědoměle a se vším co k tomu patří.

Poprvé, když jsem byla letos v lednu týden doma nemocná a sledovala synova mladého kocourka, jak chřadne. Nějakým způsobem jsem věděla, že není naděje na uzdravení, že míří ke smrti, a plakala jsem pro to mladé, krásné a dříve hravé zvířátko, které jsem nemohla nijak zachránit. Bylo pro mě velice těžké vědět, že odejde, sledovat postupné scházení našeho mazlíčka, který tu mohl být ještě dlouho. Nemohla jsem před tím utéct a tak jsem plakala několikrát za den, celý ten týden. Byla jsem doma převážně sama a tak jsem si mohla dovolit slzy a smutek neskrývat. Když jsem věděla, že to i syna hodně zasáhne, přestože jsem se ho na to snažila připravit.

Když pak kocourek pár dní nato umřel, už ta bolest nebyla tak veliká. Tehdy jsem pochopila, jak je důležité si dovolit procítit a přiznat to, co cítím.

Další lekce přišla hned měsíc nato. Jednu únorovou neděli nám nečekaně odešel náš pejsek, který byl navzdory svému věku stále plný energie a chuti do života.

Seděla jsem pak osamělá v autě a dlouho plakala. Pro všechno co bylo a nebude, pro tak náhlou ztrátu. Ale smutek, bolest a tíha na duši se nelepšily ani druhý den, spíš naopak. Bylo mi čím dál hůř, přestože jsem se snažila i plakat co to šlo.

Další večer jsem se měla setkat s jedním známým, byl jeden z těch, který mi nabídl útěchu a snažil se mi s mým zoufalým smutkem pomoct. Jenže nakonec nedorazil, a tak jsem dojela domů a během večera jsem postupně skoro všechno víno, které jsme měli vypít ve dvou, vypila sama. U vaření, při mytí nádobí, a pak jen tak, protože prostě bylo dobré. A jak v něm asi byla i síla přírody a jiskra od sluníčka, všechno se ve mně uvolnilo a já plakala nahlas. Bolest byla tak veliká a intenzivní, že mě chvílemi musel syn držet, nebyla jsem schopná tu bolest a silný pláč unést sama. Plakala jsem pak ještě v obýváku, na záchodě, opět u syna v náručí... až si sousedi museli myslet, že mi vymřela celá rodina. Oplakávala jsem intenzivně a bez zábran svoji ztrátu a pak jsem šla spát, úplně vyčerpaná.

Druhý den ráno mi už bylo mnohem líp. Velký a tíživý pocit ztráty a duševní bolesti se už nevrátil, přestože ještě občas cítím smutek. Dovoluji si teď plakat pokaždé, když si na svého psího přítele vzpomenu. Doma, v autě, venku při procházce, v práci. Slzy už nepotlačuju, a to ani mezi lidmi, maximálně se odvrátím nebo poodejdu stranou.

Potěšení ze slz

Jsem ráda, že jsem se zase naučila plakat. Můžu tak svůj smutek, bolest a chmurné myšlenky propustit dřív, než se mi usadí v duši.

Nemusíme vždycky vědět, co přesně nás trápí, důležité je si připustit a procítit to, že vůbec smutek a žal a bolest máme v sobě. Je ale také důležité si svůj smutek vůbec uvědomit! A naučit se, jak se dostat k tomu, abychom své slzy mohli vyplakat.

A pak, když se skrze slzy usmějete, víte, že život je prostě krásnej!